Rozhovor se Sabinou Addailamy o životě Češky v cizině i o tom, že i na válku se dá zvyknout

28. 12. 2020

Ambasadorka Pomůžu jak můžu, spisovatelka a novinářka Pavla Smetanová si po nějakém čase zase „povídala“ se Sabinou o tom, jak jde život. Rozhovor publikovala na svém blogu ostrovanka.cz v sekci Češi v cizině a my vám jej níže celý přinášíme. Děkujeme autorce a vám přejeme zajímavé čtení.

„Člověk si časem zvykne na všechno. I na válku. I když nás každou chvíli probouzí bombardování blízkého okolí a centrum našeho překrásného hlavního města je dost poničeno, už to neprožíváme tolik, jako ze začátku. Ceny potravin se mění každým dnem a nikdy nevíme, co bude v příštích minutách ještě k mání…“

Ahoj Sabino, Jemen je zcela je zcela jistě tou nejzvláštnější a nejhůře dostupnou zemí, kde žijí Češi, i když moc vás tam už není. Můžeš popsat, jak ses tam ocitla?

Můj tatínek pocházel z Jemenu a do Čech přijel studovat medicínu. Tam se seznámil s maminkou. Do Jemenu jsme odjeli jednou, když mi byly asi tři roky, ale nic si z toho nepamatuji.

Maminka tu zemi popisovala moc hezky, často mluvila o úžasných lidech tam. Ona tam tenkrát přijela v minisukni s cigárkem v ruce, ale tehdejší společnost byla velmi konzervativní. Taky to byla chudá země, lidé neměli ani televizi. Byli sice moc hodní, ale maminka se vrátila, protože neunesla ty podmínky. A tak za námi tatínek každý rok jezdil, v Jemenu si ale založil novou rodinu, aniž by se kdy rozvedli, na čemž se s maminkou dohodli.

Já jsem vždy toužila se do země svého tatínka podívat, a nakonec se tam vypravila, když mi bylo devatenáct.

A tehdy ses seznámila se svým mužem?

Ano, to léto jsem potkala Khalida. V té době byla krátká válka mezi severem a jihem, takže jsem si svůj pobyt nakonec prodloužila na rok. Pak jsem jela domů na Vánoce a oznámila mamince, že se budu vdávat.

Jak jste se s Khalidem seznámili?

Byla jsem pozvána společně se svým tatínkem k jeho rodině na oběd. Něco špatného jsem ale předtím snědla a měla dva dny potom otravu jídlem. Tím si musí projít každý cizinec. Bylo mi tedy strašně špatně a Khalid mě pořád obskakoval. Mezitím se tak trošku vytahoval, kolik umí řečí, aby na mě udělal dojem. Až později jsem zjistila, že z každé umí jen pár slov, ale svůj účel to splnilo.

Jak složité bylo se integrovat do místní společnosti?

Mezi místní jsem zaplula i přes počáteční šok poměrně rychle. Přijela jsem sem v džínách a tričku a nikdo z toho nedělal žádnou vědu. Neměla jsem tušení, jak tam lidé chodí oblékaní. Ale připadala jsem si trošku nepatřičně. Tím, že vypadám opravdu hodně jako Jemenka, dívali se na mě lidé zvláštně a byla jsem neustále středem pozornosti, což nemám ráda.

Ani táta ani manžel mě nikdy nenutili, abych se oblékala jako ostatní, ale začala jsem s tím z pohodlnosti sama. Oba byli jen vlažní muslimové a takové věci jim jsou jedno.

Doma si dáme v klidu skleničku, zvlášť když máme nějaký večírek.

Co se ti v cizině nejvíce líbí?

Nejlepší na Jemenu jsou mezilidské vztahy, hlavně v rodinách. Ty jsou tu velmi početné a lidé jsou hodní a štědří. Pozvou vás na oběd, rozdělí se s vámi po poslední kousek chleba, i když třeba sami nemají skoro nic.

Jsou odvážní, trpěliví a milují nade vše děti. Pomáhají si navzájem. Mladí pak pečují o své rodiče, když zestárnou. Je to pro ně nejen morální povinnost, ale i pocta.

Jemenci se dokáží i přes všechny útrapy radovat ze života a málokdy si stěžují.

Mám ráda jemenskou exotiku. Staré tradice a zvyky, které se zde dochovaly. Staré jemenské domy, které vypadají jako ozdobené perníčky. Naše hlavní město leží ve výšce 3500m nad mořem. Takže cesta odsud je dost dobrodružná.

Miluji zdejší podnebí. Slunce tu svítí každý den, a když zaprší, je to pořádný slejvák. Za půl hodiny je ale zase po všem.

Čím se živíte?

Manžel dříve pracoval pro Britskou ambasádu a Group4, potom si otevřel svoji soukromou bezpečnostní kancelář. Tím, že vydělával slušné peníze, mohla jsem s dětmi zůstat doma.

Když mé tři děti povyrostly, začala jsem se živit svým dlouhodobým koníčkem, což je výroba šperků a dekorací a vyučovala angličtinu v soukromé školce.

Vzhledem k tomu, že ale v Jemenu už pět let zuří válka a největší hladomor planety a situace se neustále zhoršuje, otevřeli jsme za pomoci mých kamarádek v Česku, které kvůli tomu založily spolek Pomůžu jak můžu, a příspěvků mnoha štědrých lidí v Čechách i na Slovensku charitativní kuchyň, kde vaříme jídlo pro 166 nejchudších lidí z našeho blízkého okolí. Jedná se většinou o samotné matky s dětmi a staré lidi, které žijí v nesmírné chudobě, kterou si v Evropě jen málokdo dovede představit.

Máte tři děti. Co dělají a jakými mluví jazyky?

Máme dva kluky a jednu holčičku. Fahidovi je 24 let, Sami má 22 a Linda 14. Fahid je taková klidná povaha a myslím, že asi zůstane v Jemenu. Sami by chtěl odejít, ale myslím, že pokud se situace nezlepší, budeme muset jednou odejít všichni.

Doma mluvíme anglicky a arabsky, často je to taková slátanina obou řečí. Česky jsem děti bohužel neučila, čehož teď dost lituji. Jako mladá holka jsem zažila v Čechách dost rasismu a vytvořila si k té naší krásné zemi jakousi nechuť, takže jsem češtinu nechtěla nějakou dobu vůbec používat.

V poslední době na ně zkouším mluvit česky, zdá se, že dost rozumějí, ale nemluví. Třeba se k tomu jednou samy dostanou.

rodinky pohromade

Proč jste neutekli pryč před válkou do ciziny? Tvůj manžel má v Anglii rodinu, děti mají britské pasy, ty sama máš i české občanství.

To je těžké. Člověk si totiž z počátku vůbec nepřipouští, že by válka mohla trvat déle než pár týdnů. Takže nechce opouštět svůj domov. Poté ale už to ani nešlo. Nefungují tu letiště, pošta, prostě základní věci. K tomu všemu ještě dluží Khalidovi ministerstvo obrany dost peněz za zakázku, kterou pro ně dělal před válkou. Měli mu zaplatit 25. 3. 2015 a když si šel pro šek, řekli mu úředníci, ať se staví až další den, jenže to zrovna začala válka.

A tak prostě čekáme, až ty peníze dostaneme, jinak bychom neměli, jak začít znovu.

Slavíte doma Vánoce?

Ano, slavíme je česky. Stromeček a dárky na Štědrý večer. Připravuji vždy ryby nebo kuřecí řízky s bramborovým salátem a cukroví. Ale slavíme i Ramadán, který dodržujeme a mně vyhovuje, že vždy (na rozdíl od Vánoc) zhubnu. K půstu bych se jinak sama nedonutila.

Jak dlouho ti trvalo naučit se arabsky?

Na základní domluvu asi půl roku.  Postupně jsem se dostala na takovou úroveň, že se domluvím, rozumím lidem, ale neumím nijak výborně. Ustrnula jsem na té jedné úrovni a dál už se nezlepšuji. Když udělám chybu, nikdo mě neopravuje, lidé si většinou domyslí, co chci říct, a tak je zlepšení opravdu nad moje síly.

K tomu mám příšerný přízvuk, ale lidem se to tady moc líbí. Čtu docela obstojně, ale psát moc neumím, a po těch letech už ani nemám moc velkou chuť se to učit.

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Je to jedno a to samé.  Helba – v kamenném hrnci ( maglah): Orestovaná rajčata, ke kterým se přidají vejce a nakonec se do toho vmíchá uvařené mleté maso s nakrájenými brambory, někdy i trocha rýže, masový nebo zeleninový vývar. Potom se vyšlehá máčené rozemleté „řecké seno“, což je taková mazlavá hmota. Ta se smíchá s petrželkou, koriandrem a karathem (zelené výhonky podobné pažitce), s česnekem, solí a chilli.

Pak se uhasí oheň pod hrncem, jídlo v něm vře ještě dlouho , a hmota z vyšlehaného sena se dá na povrch a nechá dovařit.

Každý má svoji variantu receptu, ale vždy je to vynikající jídlo, které se přímo z hrnce nabírá chlebovými plackami.

Jak vypadá tvůj typický den?

Vlastně se můj denní program od těch vašich zase tak moc neliší. Ráno jdou děti do školy, my do práce. Tady škola začíná v osm. Nejsou tu ale obědy ve škole, takže se scházíme doma okolo jedné nebo druhé a obědváme okolo půl čtvrté. Odpoledne si děti dělají úkoly, já vyrábím šperky, dělám své designy, ale dnes už jen na zakázku, protože více už nestíhám.

Tady v Jemenu se pořád žvýká khat , což jsou lístečky podobné čaji. Žvýkání se muže přehnat, takže to člověk musí mít pod kotnrolou. Lidé se spolu odpoledne sejdou a žvýkají khat. Jsou různé druhy a někdy je to více hořké, někdy zase méně. Často se u toho pijí sladké nápoje.

V některých zemích je to zakázáno, protože to je údajně droga. Já ale khat žvýkám, ale když ho nemám, nechybí mi.  Cizinci to popisují tak, že bez khátu by nemohli sedět pět hodin a povídat si. Je to povzbuzení, soustředí se víc. Mladí studenti žvýkají, když se připravují na zkoušky. Ceny jsou různé, podle kvality. Je to taková věc, aby člověk zabil trochu času…

Ale je to náročné na zuby a dásně, představ si, že budeš třeba pět hodin žvýkat žvýkačku. Vůbec nevím, k čemu bych to přirovnala. Žvýká většina lidí, bez ohledu na věk, pohlaví a sociální postavení, samozřejmě kromě dětí. Někdy odpoledne chodím ven po starém městě, jdu na tržiště nebo se postě procházím.

V posledních téměř dvou letech se ale většinu svého času věnuji zajišťování všech náležitostí pro naši kuchyni.

Jak se změnil tvůj program od doby, kdy jste otevřeli kuchyň za spolek Pomůžu jak můžu?

Manžel ráno dováží potraviny, rýži, co se zrovna sežene. Když něco je, nakupujeme dopředu. Olej, protlak, sůl a koření, to máme nakoupeno na celý měsíc. Zeleninu nakupujeme každé dva až tři dny. Poté se začne připravovat oběd. Lidé chodí od jedenácti hodin s kastrůlky, které jsme jim rozdali, a my jim vydáváme jídlo. Rozdáváme i oblečení a hračky dětem. Co nám kdo přinese. Teď, v době nákazy máme zákaz shromažďování. Takže do jídelny nosím roušky a rukavice a dezinfekci.

Co vás s Khalidem spojuje a co naopak rozděluje?

S manželem nás spojuje nejvíc  to, že známe oba dva světy. Takže máme společné názory, rozumíme si, máme si pořád o čem povídat. Neodsuzujeme žádnou národnost ani kulturu. Tady se třeba občas nadává na Ameriku, takže se snažíme vysvětlovat, že zboží, které tu máme, pochází právě ze Západu a doktoři mají vzdělání z Ameriky. Myslím, máme širší rozhled. K tomu máme rádi stejná jídla.

Jediné, co nás rozděluje, je výchova dětí. Já jsem jako máma přísná. Manžel by pro děti udělal všechno, ale nejen tom dobrém slova smyslu. On nevidí, že je pak rozmazluje a kazí. Ale to je asi jediné. Jinak se i po tolika letech společného života máme opravdu rádi.

Díky moc a přeju celému Jemenu, aby tyhle hrozné časy co nejdříve skončily!

Celý text i s fotografiemi a reakcemi čtenářů najdete na Pavlině blogu ostrovanka.cz zde >


© 2018 | Pomůžu jak můžu, z.s.

IČ: 075 95 930 | č.ú. (CZK): 2701537846/2010 | č.ú. (€): 2301537847/2010

www.pomuzujakmuzu.cz | info@pomuzujakmuzu.cz