Rozhovor s MUDr. Edou Jaganjacem o zkušenosti s válkou a pomoci lidem

20. 4. 2021

Níže vám přinášíme rozhovor, který připravily podporovatelky Pomůžu jak můžu, o nichž jsem se zmiňovaly nedávno. Skupina maminek, která na pomoc trpícím lidem v Jemenu sbírá šatstvo, prodá jej a vytěžené peníze daruje naší organizaci. V úvodu převzatého textu najdete i jeden z mnoha důvodů, který „naše“ mámy k jejich dobročinné aktivitě přivedl.

Naši milí příznivci, přátelé. Chceme Vám poodhalit naše motivy, důvody k založení naší skupinu Mámy pro Jemen. Jedním z jich byla kniha Sarajevská princezna doktora Edo Jaganjace Sarajevská princezna.

Všechny nás hluboce zasáhla. Následná osobní setkání s panem doktorem patří k úžasným životním momentům nás tří. Je to neuvěřitelně laskavý, hodný a lidský muž Jsme vděčné, že nám mnoha okolnostmi vstoupil do života! A velmi děkujeme, že si na nás opět udělal čas! Přinášíme Vám aktuální rozhovor s panem doktorem i s osobním vzkazem, který nám věnoval (u nás proběhlo i slzavé údolí štěstí). Děkujeme Edo!

Válka a život v ní je pro mě úplně nepředstavitelná situace, známá jen z knih a filmů. Jak to člověk vnímá?  Vlastně i s vědomím, že to v zásadě nijak nemůže ovlivnit, pouze přežít.

Válka přijde sama. Jste najednou tam a nedá se nic dělat. Před začátkem války jsou určité jevy, které ukazují na to, co se stane. Když jsem četl Remarka (Erich Maria Remarque), zůstalo mi v paměti, jak se v jeho knihách, před druhou světovou válkou lidé hádají, jestli válka bude či ne. Zdálo se mi neuvěřitelné, že jím to nebylo zcela jasné. Nyní jsem přesvědčený, že jsou náznaky nevyhnutelné války, ještě než se stane. Koneckonců, na univerzitách se studují metody, jak vyvolat válku! Snadno.

Kde berou lidé energii, naději, sílu pro život? Jak vlastně zůstat naživu duševně? Nezbláznit se a alespoň nějak normálně fungovat.

Člověk žije po inercii. Vaše tělo vás překvapí neuvěřitelnou výdrži a smrtelné nebezpečí vám přidá sílu a odvahu. Samozřejmě, že se každou chvíli někdo zlomí. Lidé se rychle mění a přizpůsobují. Nezazlívám lidem, kteří nevydrží. I to je lidské.

Velice těžká je otázka, jak zůstat normální. Odpovím citátem z princezny (kniha Sarajevská princezna, pozn.) : Může si člověk zvyknout na válku? Může, samozřejmě. Já jsem si zvykl. Nelíbí se mi, ale zvykl jsem si. Žiju adaptovaný na stávající podmínky, pracuju, přemýšlím, jím... Ale může si člověk zvyknout na válku, a zůstat normální? To už je těžší otázka. Je normální, že mě znervózňuje otevřený prostor, nebo že si v místnosti nikdy nesednu blízko okna? Že cítím nebezpečí jako pronásledovaná šelma, že cítím paniku, když se octnu v neznámé části města a nevím, odkud hrozí všudypřítomný odstřelovač? Že zalehávám, jen zaslechnu hvízdání? Je to normální? Není, přirozeně. Ale byl bych ještě naživu, kdyby to vše pro mne nebylo normální? Nejspíš ne. Určitě ne. Tenhle černý legionář s kulometem v ruce, co stojí před námi a měří si nás podezíravým pohledem, to jistě vnímá jinak. Nebo ne? I on chce žít, a legie jen dobře platí. Co je pro něj normální? Zabíjí na rozkaz a za peníze. Bez ideálů nebo citů. Je to složité. Já jsem si zvykl na válku a stal se nenormálním, abych přežil. Ale on? On je snad nenormální pořád, jinak by nedělal, co dělá. Zase já...! Zabíjet je normální, to jsem se to ještě dobře nenaučil? Tak tedy normální je on a já jsem doposud normální nebyl, až do války. Nyní jsem, a doposud jsem nebyl.

Kde je někdo, aby mi řekl, co je normální? Vše, co chci od života, je být normální. Ne výjimečný, zvláštní, speciální. Zoufale toužím být normální, a teď už ani nevím, co to znamená.

Není to vlastně ani tak důležité. Důležité je přežít. Jestli i to. Možná že ani to. Dívej se před sebe. Nemysli. Myšlení je zakázáno. Dívej se před sebe!

Pracoval jste jako lékař, chirurg, v nemocnici v Sarajevu v době války. Jak moc je tato práce odlišná od praxe v nemocnici nyní, v běžné situaci? Samozřejmě pomineme-li aktuální stav kolem covidu.

Ukázalo se, že nemocnice může fungovat i bez vody, jídla, elektřiny a léků. Co jiného jí zbývá? Je to práce nesrovnatelná s funkcí nemocnice v míru. Platí jiná pravidla, ale funguje to. Přizpůsobíte se a je to. Jeden z důvodu pro vznik „Sarajevské Princezny“ byly stále otázky o tom, jak to tam vůbec mohlo fungovat. Odpověď je v knize.

Mezi Vaše pacienty ve vojenské nemocnici v Sarajevu patřily i ženy a děti. Dokázal byste zpětně odhadnout, jaké procentuální zastoupení měly tyto dvě skupiny v celkovém množství válečných zranění?

Dětí nebylo mnoho, a jejich osud jsme všichni sledovali. Smrt každého dítěte jsme těžce nesli i my, tvrzení profesionálové. V Sarajevu bylo zabito okolo 1600 dětí a cca 10.000 bylo zraněno.

Ženských a mužských pacientů bylo asi stejně. Ve městě na začátku války nebyla vojska. Sarajevo bylo obklíčené a neprodyšně uzavřené. Během války se vytvořila bosenská armáda z lidí, kteří ve městě žili. Zabito bylo okolo 20.000 lidi a zraněno cca. 100.000.

Rozhovor jsme Vás požádaly z mnoha důvodů. Jedním z nich je příběh Irmy a v pozadí všech dětí ve válce. Jak válka zasahuje do jejich životů? Jaké má dopady na jejich životy v danou chvíli, ale i dlouhodobě?

Myslím si, že děti, které nezažily přímé ztráty rodičů či příbuzných, mají schopnost žít zcela normálně. Děti se uzdraví lépe než dospělí. Moje holčičky na začátku války byly 2 a 5 let staré a na válku si nevzpomínají.

Ztráta rodičů, samozřejmě, má zásadní vliv na další život. To je jiné téma. Lastavica – spolek občanů bývalé Jugoslávie v Praze, má jeden z cílů pomoci dětem bez rodičů. Zaměřili jsme se na SOS dětské vesničky. Osudy, se kterými se tam setkáváme, jsou tak otřesné, že to občas těžce neseme. Válka je už dávno pryč, ale je stále hodně dětí, které musí bojovat se životem samy.

Naše skupina Mámy pro Jemen se zaměřuje na podporu žen a dětí ve válce sužovaném Jemenu. Jak důležitá je humanitární pomoc pro lidi v zemích s válečným konfliktem?

Obdivují Vás, i protože Vás to vůbec napadlo! Humanitární katastrofy nějak nejsou mainstreamová záležitost ve společnosti. Z vlastních zkušenosti vím, že je humanitární pomoc ve válce věc života a smrti. Do toho!

Po přečtení Vaší knihy jsme měly všechny pocit, že nemá smysl podporovat mezinárodní humanitární organizace, protože reálné pomoci je nakonec příliš málo, že velká část darů se ztratí v byrokratické mašinerii. Mají naopak význam takové drobné aktivity, jako děláme my? Pomoc několika málo lidem?

V obklíčeném Sarajevu situace byla taková, že se jen 2% (dvě procenta) pomoci dostávalo k lidem, kteří pomoc potřebovali. Věřte-nevěřte, ale výjimkou byl český „Člověk v Tísni“, tehdy s jiným jménem, a už tam byl neuvěřitelný český hrdina Šimon Pánek. Obětavý, pracovitý až neúnavný, odvážný a lidský! Bezchybně rozlišoval, co je důležité a co ne, a dokázal věci, které nikdo jiný nemohl! V Čechách si ani nejste vědomi, co tu máte za osobnost. Člověk v Tísni zanechal v Sarajevu a v Bosně nezapomenutelnou stopu.

Jsem zastáncem vašeho plánu a způsobu práce - cílené pomoci lidem a bez „jiných poplatků“. Před nedávnem Lastavica dělala sběr pro pomoc lidem po zemětřesení v Chorvatsku. Poslali jsme do Chorvatska, tj. na terén, několik naších dobrovolníků na jejich vlastní náklady. Našli několik těžce zasažených rodin a rozdělili jím všechny prostředky z transparentního účtu.

Jaká je Vaše zkušenost se získáváním potravin ve válečné oblasti pro běžné obyvatelstvo? Fungovaly nějaké "potravinové lístky"? Jaké potraviny bylo možné koupit/sehnat a kde? Fungoval černý trh s potravinami?

Bez humanitární pomoci ve válečných zónách hrozí hladomor. Nesmíme zapomínat, že ani výroba ani doprava nefungují. Také bez elektřiny nefungují lednice, tj. strava musí být trvanlivá - mouka, olej, rýže, fazole, konzervy, sůl a cukr. Vše v miliónu kombinaci. Maso, ovoce či zelenina nejsou. Také veškeré stromy byly pokáceny, aby se vařilo a přežila tuhá sarajevská zima… Ale, už druhý rok války se na oknech místo kytek objevila rajčata, papriky, jahody…

Není pravda, že hladový člověk může sníst cokoliv. V humanitární pomoci jsme dostávali i konzervy, které nebylo možně jíst. Ani psi na ulici je nechtěli. Poslali jsme je na analýzu cestou WHO a dostali odpověď, že jsou mikrobiologický a chemický v pořádku, ale že se kvůli pachu a chuti nedoporučují pro lidskou konzumaci. Nemohli jsme je vyhodit, takže skončily v kotlích pro hromadné stravování. Osobně jsem měl možnost jíst i v nemocnici, ale jedl jsem jednou obden. Zhubnul jsem 36 kg za 6 měsíců, a pak jsem se nějak udržoval na té váze.

Měli jsme potravinové lístky a byla podle nich přidělována mouka, olej, máslo a chleba. Jídla byl naprostý nedostatek. Nicméně, nikdo nezemřel hlady. Také jsme nezaznamenaly extrémy, tj. nikdo nejedl psy, kočky. Černý trh s potravinami nebyl. Obchody samozřejmě nebyly, ale fungovaly normální trhy, kde jeden litr oleje stál 80 německých marek a krabička cigareta po 50 marek. Peníze rychle zmizely a tak jeden litr oleje stal dvě krabičky cigaret a rozvinul se výměnný obchod. Vyměňovalo se všechno a nejcennější byly flašky s alkoholem. Ten samozřejmě nebyl v humanitárních dodávkách.

Trhy, bohužel, byly častým terčem srbských minometů a ostřelovačů. Je známe bombardovaní tržnice Markale, kde pár min dokázalo zabít skoro 200 lidi.

Zaznamenal jste, že by v době, kdy jste ve válečném Sarajevu působil, byly pro potřebné k dispozici jídelny, zřízené humanitárními organizacemi? Z knihy mi totiž ulpěla v hlavě situace, kde vojáci rozdávali konzervy s hráškem a přitom věděli, že na lidi míří snajpři. Dodnes je to jedna z děsivých myšlenek, které mám.

Jídelny pro hromadné stravování nebyly. Nikdo nebyl schopný zajistit pravidelný přísun potravin. UNPROFOR vyhazoval hromady jídla a neměl právo dát ho ani do nemocnice, protože tím pomáhají jedné válečné straně?! Pamatuji si na kopce pečených kuřat, které oni vyhazovali v době, kdy jsem alespoň rok ani neviděl maso. Ponižující scénu s hráškem jsem viděl dvakrát během války v centru města. Stávalo se, i že UNPROFOR naláká děti bonbonem a pak na ně padla mina. Jedno takové dítě, které náhodou přežilo, si dobře pamatuji. Bylo převezeno do vojenské nemocnice v Paříži a díky tomu zůstalo naživu. UNPROFOR byl hodně nacionální, ale základem byla francouzská cizinecká legie.

S nadějí se zeptám, má tedy smyls to, co děláme jako Mámy pro Jemen?

Děkuji bohu, že jsou ještě lidé jako vy na této planetě.

Mezi lidmi, kteří sledují naši činnost, se občas setkáváme s otázkou:" Proč ti lidé, žijící ve válečné zóně prostě neodejdou, proč neutečou?" Mohl byste popsat Vaši zkušenost s možností odejít z válečné oblasti, případně i jiných lidí, se kterými jste byl v době pobytu ve válečném Sarajevu v kontaktu? Jak moc složité to je?

Otázka odchodu je nejdůležitější otázkou, o které ve válečných zónách přemýšlí úplně každý! Také se skoro každá taková příležitost využije. Zůstává jenom ten, kdo zůstat musí, ať je to z jakýchkoliv důvodů. Problém je, že se o tom nesmí ani mluvit! Ihned jsi podezřelý zrádce a riskuješ život. Musí se na to velice opatrně.

Ze Sarajeva jste odešel v roce 1993 do České republiky, do Sarajeva se vrátil po skončení války v roce 1995, ale nezůstal tam. Co vedlo k rozhodnutí se do Sarajeva nevrátit napořád? A možná co vedlo k životu v České republice?

Když by to šlo, možná bych raději žil doma. Bohužel, nádherné město jako je Sarajevo se změnilo. Byl to můj domov, ale žít pod nacionalistickou vládou v zemi, kde se dodnes podporuje nenávist, jsem nechtěl. Budu cizincem v cizině, a ne cizincem doma. Vybral jsem si klidný život s rodinou, a v ČR to jde. Každopádně, už se tu necítím cizincem. Osobně jsem se nikdy nesetkal s xenofobií a jsem přesvědčen, že lidé v ČR jsou přátelští, lidští a normální.

Dá se na všem, co jste během války prožil, najít vůbec něco pozitivního?

Ve všem je něco pozitivního. Osobně jsem získal (možná až přehnanou) sebejistotu. Přežil bych i na Marsu, jen mi dejte nějaké brčko na dýchání. Dnes také mnohem snadněji rozlišuji dobro a zlo. Válečné zkušenosti, kde každý postup či každé slovo znamená život či smrt, mi pomáhají dodnes v rozhodování. Při rozhodování si kladu jednu zásadní otázku. Moje motto je - především lidskost. Nemusí to být spravedlivé, všem přijatelné, nepodléhám demagogii, strachu, nenávidím sobectví… Hlavně být lidský! Pak jste se sebou spokojený a je to podmínkou pro osobní štěstí. Buďte lidský a budete šťastný. Nebylo to snadné, ale z války už jsem se vyléčil. Profesionálně, tj. chirurgicky, jsem prošel nejtvrdší a ošklivé slovo ale - nejlepší školou. Když k tomu všemu přidám svoji nádhernou rodinu, myslím si, že jsem nakonec šťastný člověk.

Za těch pár setkání, které jsme spolu měli, působíte jako obrovský optimista. Co Vám v životě dělá radost a nabíjí Vás?

Děkuji za takový závěr. Zdrojem mojí síly je moje rodina. Moje zázračná 4 vnoučata nám nyní doma přinášejí čerstvý vítr do plachet.

Váš záměr pomoct lidem v nouzi, i když je neznáte, je obdivuhodný i lidský. Uvidíte, přinese vám radost a pokoj. Jen do toho!

Přeju vám hodně štěstí.

Edo Jaganjac

 

Převzato z: www.facebook.com/mamyprojemen >


© 2018 | Pomůžu jak můžu, z.s.

IČ: 075 95 930 | č.ú. (CZK): 2701537846/2010 | č.ú. (€): 2301537847/2010

www.pomuzujakmuzu.cz | info@pomuzujakmuzu.cz