1. Bushro, řekla byste nám několik slov o sobě?

Jmenuji se Bushra Abdul Rahman Al Jandari, jsem vdaná, mám čtyři děti, tři dcery a jednoho syna. Nejstarší dcera studuje na vysoké škole a nejmladší je syn, který letos začal první třídu. Pracuji jako ředitelka dívčí školy Al Furat, kam chodí dívky od první do dvanácté třídy, tedy od základní po střední školu.

2.Chtěla jste vždycky být učitelkou nebo pracovat ve školství?

Ano, od mala. Byl to můj sen. Vždy jsem chtěla být učitelkou a pracovat s dětmi. Začala jsem učit, pak se stala zástupkyní ředitelky, a nakonec školu sama řídím. Pracuji zde už 14 let.

3.Teď v době války, jaký je největší problém nebo výzva pro vaši školu?

Největší problém je plat pro učitelky. Válka trvá už osm let a po celou tu dobu učitelé ve státních školách, kam chodí nejvíce dětí, nedostávají plat. Nicméně, stejně učíme. Držíme školu v provozu i  bez platu, i když jej velmi potřebujeme. Jsem ráda, že aspoň párkrát za tuhle dobu jsme mohli učitelkám dát potravinové balíčky nebo aspoň malou část platu. To je ovšem, jak si asi umíte představit, strašně málo. Pro učitelky, které bydlí daleko, jsme také upravili rozvrh hodin tak, aby do školy docházely jen na dva nebo tři dny v týdnu.  

4. Je něco, co vás v době války překvapilo?

Ano, když vypukla válka, byla škola zavřená 7 měsíců. Když se pak rozhodlo, že se školy znovu otevřou, myslela jsme si, že nepřijde nikdo nebo jen pár dívek z blízkého okolí. Bombardovalo se všechno, školy nevyjímaje. Báli jsme se my dospělí, natož děti. Ale první den po otevření byl při ranním nástupu plný celý školní dvůr. Dokonce se i zvýšil počet studentek a všechny byly nadšené, že se mohou do školy vrátit. Byly plné energie se učit. A můžu říct, že i když jsme párkrát slyšeli výbuchy a někdy se otřásala celá škola, nebály se. Prostě se chtějí učit a paradoxně není největším problémem válka, ale situace, v níž se díky ní teď nachází většina rodin.

5. Můžete nám tu situaci nějak přiblížit?

Největším probléme jsou školní pomůcky, učebnice, uniformy nebo prostě jakékoli oblečení. A hlavně hlad. Dívky chodí do školy hladové, stane se, že omdlí z hladu. Někdy se stane, že svačiny, které poskytuje Pomůžu jak můžu, jsou jediným jídlem za celý den. A někdy si je dívky schovají, aby se o ně rozdělily se svými sourozenci. Snažíme se jim zajistit sešity, někdo má 2 až 3 na všechny předměty. Nemají školní tašky, pomůcky nosí v igelitkách. V zimě chodí nedostatečně oblečené. Třeba Sara ze sedmé třídy nosila jen takový delší kabátek od uniformy, na chodidlech ustřižené vlněné punčochy a žabky. Tak jsme s ostatními učitelkami probraly skříně a vybrali jí pár kousků oblečení, které mohly postrádat naše rodiny. Nebo Atika, ta nastoupila do desáté třídy a pak přestala docházet. Zjistily jsme, že rodiče jsou bez práce, posílají do školy její dva bratry, protože pro ni nemají peníze na pomůcky ani na oblečení. Zase se nám podařilo jí s ostatními učitelkami pomoci a ona teď chodí do školy dál.

6. A co učitelky ve škole, jaká je jejich situace?

V naší škole je teď celkem 1912 studentek a 113 učitelek. Všechny to jsou ženy. A jsou matky. To, co chtějí pro své děti, chtějí i pro studentky. A tak učí, i když nedostávají plat. Snažíme se navzájem si pomáhat, a hlavně pomáhat dívkám ve škole. Dohodly jsme se, že i když jsme bez platu, tak doma sedět nebudeme. Válka trvá dlouhých 8 let, a tak třeba školačka, co měla jít na začátku konfliktu do první třídy, by dnes měla jít do osmé. Kdybychom to vzdaly, musela by čtrnáctiletá dívka začínat v první třídě. Nenecháme to tak aspoň tam, kde to můžeme ovlivnit, jen proto, že se učitelé vzdali. Naše generace to má těžké, ale uděláme, co je v našich silách, aby to naše děti neměly ještě těžší, bez vzdělání. Je to neskutečná odměna, když vidíte právě tu dívenku, která začal se začátkem války chodit do školy a teď je v osmé třídě, a i přes tu hrůzu ji vidíte vyrůstat, učit se a navíc s výbornými výsledky.

7. Co byste si přála pro vaši školu, vaše studentky a pro Jemen?

Pro Jemence jako národ si přeji, aby se nevzdával, byl silný a trpělivý. Samozřejmě pak mír a konec války. Jemenci si zaslouží lepší život, jsou stateční a jsou trpěliví. Studentkám přeji, aby byly stále tak dychtivé se vzdělávat a učit se, aby to nevzdávaly a byly silné, což už jsou koneckonců teď. A všem nám přeji, abychom nikdy neztratili důvěru, že nastanou lepší časy. Myslím, že nic jiného, než důvěra a víra, nám už nezbývá.

© 2018 | Pomůžu jak můžu, z.s.

IČ: 075 95 930 | č.ú. (CZK): 2701537846/2010 | č.ú. (€): 2301537847/2010

www.pomuzujakmuzu.cz | info@pomuzujakmuzu.cz