Na konci roku se nám všem v Pomůžu jak můžu zatajil dech, když  na účet projektu byla přičtena neuvěřitelná částka ve výši 100 000 Kč. O pár dnů později se ozvali její dárci s tím, zda bychom se mohli sejít a povědět jim o projektu více osobně. Sešli jsme se a chtěli vám o tom krásném setkání napsat podrobně. Přesně vylíčit o koho se jedná, jak se jmenuje jejich společnost, jak se jmenují oni. Jenže oni nechtěli, abychom to udělali. Jsou neskutečně normální, ale také skromní a inspirativní. Aspoň toto máme potřebu s vámi sdílet.

Bylo skvělé pocítit podporu jakou dávají podobným projektům. Pomůžu jak můžu totiž není jediná humanitární organizace, kam jejich podpora míří. Je jich mnoho a pomáhají i v Česku. Bylo skvělé se potkat osobně s lidmi, kteří, stejně jako vy, chápou, co všechno se ve světě děje a že to vše je i tak trochu věc každého z nás. Bylo to setkání s mladými lidmi, kteří mají malé děti, s manželi, kteří mají více, než velmi dobře prosperující firmu, ale také malé hospodářství a mohou s klidem říci, že se nemůžou dělit a musí „odkládat na horší  časy". Určitě dělají zodpovědně i to. Také ale neváhají věnovat nemalou část svých prostředků komusi kdesi daleko. Jen tak? Ne. "Děláme to proto, protože ti lidé to potřebují a my máme nadbytek a povinnost pomáhat potřebným. Procestovali jsme kus světa, velkou část života strávili v nejchudších a zároveň překrásných částech jihovýchodní Asie. Známe bídu nejen tamních oblastí a víme, že my máme, zatím, to štěstí, že rozdáváme z nadbytku. A ne tak úplně naší zásluhou. Vždycky mně fascinoval příběh jednoho muže z Indie, který ze své země odjel, zbohatl, ale nikdy nezapomněla na svou matku, která sama živila čtyři děti, včetně jeho, vydělala méně, než rodina potřebovala, ale vždy malou část odložila i pro ty, kteří nemají ani to co ona a její děti," říkal nám zamyšleně Tomáš.